MILÁNO, 18. LEDNA 2016
od LUKE LEITCHE
Začali jsme drahou, působivou, pohlcující projekcí záběru zasněženého lesa z pohledu někoho v rotaci, závratně. Na soundtracku Björk Björk-ed se vší její nádhernou éterickou naléhavostí. Měli jsme být svědky nějaké sněhové havárie pro nejlepší krejčovství Abruzzo? Ne tak moc. Tohle bylo spíš polední snění, alpská projekce z nízké nadmořské výšky do vysoké a zase zpátky – to vše před tím, než vklouzl zpátky za stůl.
Obleky byly krásné, vyřezávané na těle, s pasy vytaženými vysoko, aby celek protáhly. Začali jsme sadou šedých, ale pak nástřik turistické boty místo městské boty ukázal na výstup před námi. Barvy se posunuly – přechod od městského k přírodnímu – do lodinového srdce listnaté zeleně. Byly tam dvě mimořádné kožešiny z jednobarevných útržků naroubovaných do rybí kosti. Náš muž byl vysoký, přesto stále pozoroval své obvyklé vzorce. Byla tam jakási umělcova halena a opakující se klobouk Beuys-meets-Alpine, který šeptal, že potlačované ambice sbírají sílu.
Brendan Mullane v zákulisí nastínil vrstvy pískování a přetisku, sčítání a odečítání, které byly na tyto šaty aplikovány, aby jim propůjčily jejich hloubku pentimenta. Brioni má kořeny v dlouho vyvinutém formalismu, skvěle vyvinuté masce muže. Přesto Mullane testuje meze tohoto formalismu, a když to dělá, zjišťuje, že má stále ještě některá neprobádaná území, o kterých se dá snít.