PAŘÍŽ, 21. LEDNA 2016
od ALEXANDRA FURYHO
Každou sezónu zjevně existuje asi tucet kolekcí Issey Miyake, které my, tisk, nevidíme. Destilují často tupé vlivy hlavní linie do chutných úprav. Dělají spoustu záhybů, kterými jsou často tak známí a které často zaplňují většinu jejich zásob.
Možná je to dojná kráva, ale problém s něčím tak všudypřítomným, jako jsou Miyakeovy líbivé záhyby – a upřímně řečeno, něco, na co tak často a snadno odkazují ostatní návrháři – je ten, že se nudíte. Jako designér i jako pozorovatel. Jak tedy experimentovat bez odcizení? Jak nabídnout něco nového bez ztráty identity? To je problém, který návrhář pánského oblečení Issey Miyake Yusuke Takahashi řeší každou sezónu.
Obecně se Takahashi vyhýbá záhybům – což je moudré rozhodnutí. Místo toho zakládá domácí kolekce pánského oblečení v technologii tkanin a pocitu lehkosti – étosu záhybů bez skládání. Pro Fall nazval show Neonomad, shluk křovinaté trávy kolem ranveje poskytující nuanci mimozemšťana. Připadalo mi to trochu spaghetti western, zvláště proti betonové architektuře Palais de Tokyo, francouzského občanského centra s názvem inspirovaným Japonskem. Jak je to už s cestováním?
Samotné oblečení bylo inspirováno nesourodými kulturami – ono staré módní klišé o zašlé tulácké show, která míchá dohromady mongolské úplety, jízdu na koni, pár šatů a sukní pro muže a sarouel-wrap kalhoty, vizuální zkratku pro exotiku. Kousek „neo“ se prosadil ve výše uvedené oděvní technologii, v Takahashiho bublinatých žíněných úpletech nebo tkaninách popisovaných jako nemačkavé, stabilizující tvar, funkční, lehké, omyvatelné a nežehlivé. Všechny věci, které může peripatický moderní život vyžadovat od oblečení – neduhy současného cestování, vyřešené jedním tahem.
Nejsem si jistý, že to nejlépe shrnou bouřlivé žakáry podkov (spíše westerny), jejichž grafika připomínala buď extrémy Ettore Sottsass, které překračují vkus, nebo obsazený šatník teenagerského sitcomu Saved by the Bell z 80. let, v závislosti na sofistikovanosti oka. Seděl jsem s tím druhým. Rychlejší cyklistické šortky v krátkých úpletech byly také zvláštní odchylkou (pro Falla, někdo?). Ale pozoruhodné termochromní snímky fotografa Kenjiho Hirasawy, vytištěné směle na Takahashiho oděvech, jim dodaly nejen psychotropní trippiness, ale také pocit živého člověka pod nimi. Jejich tělesnost, jistě, ale i jejich potřeby, skrze látku. Což bylo srdcem zvláštní přitažlivosti této kolekce.